Návštěvník
S Adamem jsme taková skvělá dvojka, která když nemá termín, nic neudělá. Já jsem teda o něco lepší, dokážu zorganizovat čas druhých a dohnat je do cíle. Ale když mám dělat něco pro sebe, něco co nehoří, ojé, to jsem tragéd. Jsem dokončovač a zametač, ale ne v osobním životě. Nicméně, fanfáry znějí a já konečně sedím zase u počítače, s kávou, svíčkami a v temnotě (i když je pět odpoledne) a pouštím se do fotek z Ádovy návštěvy tady v Tampere. Ještě se mi ani nezačalo pořádně stýskat a už byl tady, díky bohu. To díky bohu jsem tenkrát určitě neříkala, ale teď, po měsíci se mi už zase stýská a víc. Ale už jsem za půlkou, ještě stále jsou věci, které si tady užívám, ale doma je doma. Nicméně, tohle nemá být o stěžování si, tak jdeme na to. Před odletem si Áda neustále naříkal, že má problém s váhou kufru. "Ady, tak si přivez míň triček, ti je tady vyperu. Ady, tak nevoz zbytečně moc botů, není potřeba. Ady, tak si vem jen jednu bundu..." A pak přijel a ukázalo se, ž...
