Návštěvník

S Adamem jsme taková skvělá dvojka, která když nemá termín, nic neudělá. Já jsem teda o něco lepší, dokážu zorganizovat čas druhých a dohnat je do cíle. Ale když mám dělat něco pro sebe, něco co nehoří, ojé, to jsem tragéd. Jsem dokončovač a zametač, ale ne v osobním životě.

Nicméně, fanfáry znějí a já konečně sedím zase u počítače, s kávou, svíčkami a v temnotě (i když je pět odpoledne) a pouštím se do fotek z Ádovy návštěvy tady v Tampere.

Ještě se mi ani nezačalo pořádně stýskat a už byl tady, díky bohu. To díky bohu jsem tenkrát určitě neříkala, ale teď, po měsíci se mi už zase stýská a víc. Ale už jsem za půlkou, ještě stále jsou věci, které si tady užívám, ale doma je doma. Nicméně, tohle nemá být o stěžování si, tak jdeme na to.

Před odletem si Áda neustále naříkal, že má problém s váhou kufru. "Ady, tak si přivez míň triček, ti je tady vyperu. Ady, tak nevoz zbytečně moc botů, není potřeba. Ady, tak si vem jen jednu bundu..." A pak přijel a ukázalo se, že má kufr plný ořechů, kávy, vína a kilo lopenické slaniny. Za těch pár let už jednoduše ví, jak mě udělat šťastnou. Navíc jako největší gentleman nelenil a někde mezi Helsinkami a Tampere sehnal květinu. Mé srdíčko plesalo.

 

 a tak jsme to odpálili hypoglykémií a postelí plnou dárků

Hned první den jsme se museli samozřejmě vydat na procházku městem, ukázat nejlepší místa, které jsem stihla objevit a řádně se aklimatizovat na finské počasí. Takže jsme byli v knihovně, na městské tržnici, kde Áda ochutnal Karjalanpiirakka (karelský piroh), typické finské pečivo, které má základ z žitné placky a je naplněné rýžovou kaší. Nechutnalo. Áda sehnal pláštěnku, která je tady víc než potřebná a potulovali jsme se tam, kam nás nohy zanesly. Jedním z těch míst byl obchod s bazarovýma foťákama a výbavou pro fotografy, o kterém jsem neměla ponětí. A tam se Adam zamiloval a po čtyřech dnech si pro jeden analog šel. Řekla bych, že ho to tam nějak přirozeně přitáhlo. Já kolem toho obchodu chodím téměř každý den a nikdy jsem si ho nevšimla. Samozřejmostí bylo také finské pivo, které jsme si dali v baru, který máme pod domem.

Ta aklimatizace na počasí byla důležitá. Druhý den jsme se totiž vydali do části města, která se jmenuje Pyynikki a zažili jsme snad všechno počasí, které na podzim zažít jde. Nejdřív bylo krásně, pak začal foukat studený vítr (naštěstí jsme byli ještě ve městě a mohli si nakoupit šály), během chvilky poprchalo, zase bylo krásně a duha, zakončil to liják a tak pořád dokola. Mě to už nepřekvapuje, na předpověď počasí nespoléhám, ale musím říct, že Ádu to očividně bavilo.

V Pyynikki je hlavní atrakcí les, odlehlá část města s dřevěnými domky, ve kterých dříve bydlely chudé dělnické rodiny, a vyhlídková věž. Dali jsme si kávu, já poněkolikáté překonala strach z výšek a užili jsme si tu nádheru kolem. V lese jsme pak nemohli jinak, než sbírat houby, o které jsme téměř zakopávali. Já tady díky tomu dosáhla dalšího životního milníku a dala jsem si smaženici, kterou Áda připravil k večeři. Sice jsem odmlouvala, ale s překvapením jsem zjistila, že to vlastně tak zlé, jak si pamatuji není. A další den už jsem si dala dobrovolně. Když je dobrý kuchař, tak sním všechno.

Třetí den jsme se vydali směrem k severnímu jezeru a sauně, že si vyzkoušíme létat s dronem.  Konečně byly dobré podmínky, nefoukal vítr a nebylo moc zataženo. Procházka to byla krásná, trochu jsme mrzli, ale bylo to moc fajn. Akorát, že jsme u sauny zjistili, že Áda nemá vrtule a poletíme maximálně zpět domů. Já jsem se tomu hodně smála, ale zpětně musím uznat, že to ode mě nebylo moc hezké a tak jsem na chvilku místo galána měla nafouklý balón. Odpoledne jsme ještě stihli jít fotit fotky do instagramové soutěže o zájezd do Laponska. S holkama jsme vyhrály, jak jsem se před týdnem dozvěděla, jeden zájezd ve třech, ale s tím jsme do toho šly. Každopádně jsme vyhrály díky Ádovi. Tušila jsem, že to díky našemu týmu snů opět zvládneme. Jsem pyšná na to, jak nám spolu ty kreativní věci jdou!

výherní fotka, budeme pravděpodobně na propagačních materiálech univerzity

Další den jsme spolu zažili první finský sníh. Áda už nebyl ani moc překvapený (ta aklimatizace byla fakt kvalitní). Šli jsme z procházky a najednou začalo pršet spolu s deštěm a já byla šťastná jako malé dítě. Taky díky tomu, že jsme u toho byli spolu. Že jsem tu radost a první letošní sníh nezažila sama. Konečně se nám podařilo vypustit dron (poté, co jsme opravdu pečlivě hlídali, jestli jsou vrtule zabalené). Zjistili jsme ale, že Tampere není ze vzduchu moc fotogenické.

Jak vidím Ádu většinu času? S foťákem před obličejem a nově dřepícího u dronu.

Ale takhle mu to sluší!

Do konce Ádovy návštěvy tady ve městě jsme ještě stihli návštěvu v mém oblíbeném parku, kde jsou veverky tak oprsklé, že jsme se cítili jak v pohádce o Sněhurce. Nikdy v životě jsem nebyla takhle blízko u veverek.

Navštívili jsme pár kaváren, byli jsme spolu ve škole na filmovém semináři a obědě v kantýně, zarezervovali jsme si společně Laponsko (kde budu slavit narozeniny, jupí!) a koupili letenky domů (už odpočítávám a strašně se těším). Uteklo to tady jako voda, denně jsme ušli kolem deseti kilometrů a po týdnu jsme balili na cestu za dalším dobrodružstvím v Tallinnu a Helsinkách. K tomu balení jsme si otevřeli našeho milovaného Volaříka a další den vstávali ve 4 hodiny ráno. Míjeli jsme se s lidma, kteří se vraceli domů z party. O tom ale budu psát zase příště. :)

Snad brzy, měla bych si na to napsat nějaký termín. A nebo do mě někdo kopněte.

A toto bohužel není spolupráce s Volaříkem, ale budu snít o tom, že jednou takovou krásnou spolupráci mít budu. To by byla nejmilovanější spolupráce v celém světě blogů!

K.