Pozor, srážka s realitou

Mít sny a plány je krásné. Já jsem například měla naprosto jasnou představu o tom, jaké to bude, až konečně budu ve Finsku. V mém milovaném, vysněném Finsku. Emancipovaná hrdinka, čelící nástrahám života jako opuštěný jedinec v cizí zemi, daleko od rodiny, lásky a přátel.

 "To bude zábava, zjistím, jak se mi žije samo se sebou a bude to strašně super!" Ha ha ha,... pomoc.

Do tuhého začalo jít, když začal týden mého odletu (letěla jsem ve čtvrtek). Rodinné grilování, všichni spolu u jednoho stolu s vědomím, že takto se zase potkáme nejdřív na Vánoce. A myslet na Vánoce v srpnu je docela mimo realitu. I když pro mě ten den tak trochu vánoční byl. Moc často se takto nesejdeme a já jsem si užívala, že mám skoro všechny blízké pohromadě. Myšlenkama s dědečkem, který si na chvilku odskočil do nemocnice. Tak jsme seděli, jedli, pili, povídali a já v hlavě už plánovala to, že se musím balit, podepsat účastnickou smlouvu ve škole, pojistit se a další, i když nutné, nesmysly.

moje milovaná, bláznivá rodina

  

Den poté začal všechen ten blázinec, na který jsem se netěšila. Cesta do Prahy, balení, organizování, poslední nákupy, obíhání fakulty, rektorátu. A do toho výročí pět let s Ádou. V pubertě jsem měla docela jasno v tom, jak si představuju slavení tak dlouhé doby prožité v páru s někým milovaným. Život je ale jednoduše skvělý, když jde o ironii a tak jsme slavili v IKEA. Kuličkama s brusinkovou omáčkou a nákupem povlečení na jednolůžko. 

Na tomto místě se sluší veřejně poděkovat Adamovi za to, jak skvělý životní parťák to vlastně je. Já, být na jeho místě, dělám uraženou, smutnou a nepřežiju to. ("Výročí?! Páté?! A ty organizuješ výjezd do Tramtárie?! No, tak to si vypiješ! Jak mi tohle můžeš udělat?") Nedal najevo ani mírné rozhození. 

Děkuju!

Čtvrtek, 16. srpna 2018, den odletu

Překvapila jsem sama sebe tím, že jsem se vlastně docela dobře vyspala. To se moc často před velkými událostmi v mém životě nestává. Vlastně jsem byla klidná celou tu dobu plánování a předodjezdování. Prolomilo to až letiště, jak jinak. Jaké klišé! Ukažte mi jeden romantický film s letištěm, ve kterém se neodehrávají srdcervoucí scény právě na něm. Rozchody, loučení, shledání, žádosti o ruku, američtí vojáci vracející se k rodinám, štěňátka. Ble!

Průchod letištní kontrolou probíhal v slzavém údolí a hrůzou z mého samostatného prvního letu v životě. Aby bylo jasno, nesnáším létání. I když si moje hlava plně uvědomuje, že jde o nejbezpečnější dopravní prostředek, s nejnižší nehodovostí a úmrtností pasažérů, zbytek mého těla nějak nespolupracuje. Zdravím České aerolinie a doufám, že otisky mých nehtů na opěrkách nejsou moc viditelné (tady trochu přeháním, vlastně jsem to zvládla docela dobře).

Neohrožená jsem se vydala pro můj lehký (23 kilový) kufřík, koupit první oběd a na vlak. Celkově mi cesta Praha - Helsinki - Tampere zabrala asi 6 hodin. Jedno letadlo, dva vlaky, kulatý chleba plněný vaječnou pomazánkou a šunkou (ano, pochutnala jsem si opravdu královsky) a už jsem byla na místě, kterému teď nějakou dobu budu říkat domov. Můj pokoj je s odstupem času super, bydlím v centru města, všechno mám kousek. Ale první večer, unavená, přeadrenalinovaná a opuštěná jsem chtěla strašně moc zpátky domů.

Co jsem si sakra myslela?

To byl snad ten největší dosavadní náraz tohoto finského dobrodružství. Vůbec to nebylo růžové, skvělé a emancipované. Byla jsem vlastně a docela upřímně v háji. Obrečela jsem, že jsem nesla nákup do čtvrtého patra a málem ho neunesla. Já jsem na ten Erasmus vlastně vůbec nechtěla. To jen moje bujná fantazie snila o tom, jak hezké to je, nějakou dobu žít v cizí zemi. A najednou jsem tady, v mém 14m² velkém pokoji, na pár měsíců sama se sebou, bez pomoci a pevné půdy pod nohama. Za to s milionem úkolů, které do začátku školy musím stihnout a dušičkou malou tak, že by se vlezla do krabičky od sirek.

S odstupem času ale musím říct, že to není tak zlé, těžké a smutné jak se zdá. Jen je to taková nutná, výchovná facka od života, která nutí člověka vrátit se nohama na zem a fungovat. A hlavně, všechno je zařízené tak, jak to má být. Já jsem měla štěstí a hned další den jsem potkala Claru a Victorii, studentky medicíny z Německa, které mi pomohly se uklidnit, zabydlet a přestat fňukat. 

Danke!

Ať už to teď čte kdokoli, je důležité myslet na pár věcí. Je krásné se těšit, mít sny a představy o tom, jaké věci, co nás čekají, budou a myslet si, že to bude jednoduché. To, co se pak bude reálně dít, je ale mnohem důležitější a stojí to za to. I když se to zdá jako nejhorší rozhodnutí života, nejtěžší zkouška, nebo krok do neznáma. A myslím, že se to dá univerzálně aplikovat na všechny situace, které prožíváme. Já si po tomto chci zapamatovat jedno, víc věřit tomu, že vše dobře dopadne, že se stane vše tak, aby to v závěru, jako celek, dávalo smysl. Ten často nemusí být zjevný, dobré může být pro špatné a těžké přehlížené, ale nemyslím si, že je potřeba se tolik bát. Do budoucna víc odvahy a žít v přítomnosti.

K.