Je lepší říct "ups," než přemýšlet nad tím, jaké by to bylo

Říká se, že bláznivé příběhy nezačínají s miskou salátu, ale se skleničkou vína. Ten můj začal úplně stejně. I když tu, se kterou jsme se do toho namočily, jsem poznala díky salátu. Ale to je jiný příběh.

20. února jsme si u nás s Nikolkou udělaly vinný dýchánek (abychom sebraly veškerou odvahu, co máme) a pustily se do vyplňování přihlášek. Byla to zábava, je zajímavé, co to víno dokáže za kouzla. Všechno se zdálo naprosto jednoduché, sny předčily starosti a v noci jsme se loučily, každá se třemi vyplněnými přihláškami na Erasmus. 

Pak přišla úmorná byrokracie (ha, to jsme ještě nevěděly, co přijde po přijetí), čekání a pozvánky na pohovor. Od února uběhlo půl roku, já už sedím ve svém mini pokojíčku v Tampere a nechápu, že to tak uteklo. A i když spolu nejsme ve stejných zemích, jsme v tom spolu. Řekly jsme si, že pokud to nevyjde, vůbec nám to nevadí, o nic nepřicházíme a zas tolik na tom nezáleží. A tím spíš nám to vyšlo a taky díky jedničkám v kapse. Ty nosí štěstí. 

Teď už nemusím přemýšlet nad tím, jaké to vlastně je, jet do jiné země a studovat tam. Takže "ups" a ukaž mi světe, co tam pro mě máš. Stýská se mi po domově? A jak! Ale zároveň se těším, jaké to vlastně bude a stále se to ve mně míchá. Takže to je asi první poznatek tohoto dobrodružství, z člověka se zákonitě stává schizofrenik, nebo má náznaky maniodepresivní poruchy. Jednou nadšení a štěstí a jednou konec světa, někdy je všechno jednoduché a pak zas bouchám hlavou o zeď. Díky, Erasme!

K.